4.Kapitola

5. února 2015 v 13:51 | Folles |  Only One
"To je Rocky." ozvalo se za mnou, a já úlekem nadskočila. Otočila jsem se, za mnou stál velmi vysoký muž, s plnovousem a dobrosrdečnýma očima. Usmála jsem se na něj.
"Doufám že nevadí že jsem si ho pohladila?" zeptala jsem se ho ze slušnosti a polobr se zasmál.
"Ale vůbec ne slečno Malfoyová, Rocky je rád za každý pohlazení." pokýval hlavou, přidřepl si vedle mě a pohladil ho za ušima.


"Jsem Rubeus Hagrid, místní klíčník a hajný." mrkl na mě.
"Ráda vás poznávám Hagride." usmála jsem se na něj a pomalu vstala. On se také postavil a pohladil se po vousech. "Nechcete zajít na šálek čaje slečno? Tady venku je na podzim dost chladno."
"Ráda." odpověděla jsem mu a společně s ním se vydala do jeho srubu.
Uvnitř to bylo útulný místo, měl zatopeno v krbu a všude se povalovalo různé harampádí v tokovém mile chaotickém duchu. Pokynul mi abych se posadila do jedné ze dvou volných židlí. Sám šel mezitím postavit vodu na čaj. Když tak učinil otočil se na mě a znovu se usmál.
"Mrzí mě, co se vám dnes stalo na obraně. Moc často se nestává že by studenti končili na ošetřovně hned první den. Ale nesmíte se na Siriuse zlobit. Je to hodnej kluk, jen občas nevidí to, co je všem ostatním jasné."
"Jak to víte?" podívala jsem se na něj zmateně.
"Tady ve škole se nic neutají." zasmál se a postavil přede mě na stůl obrovský hrnek plný černého čaje, sám si sedl naproti mně se stejně velkou porcí.
"Aha." kývla jsem hlavou na souhlas že rozumím a objala čaj rukama. Byl příjemně teplý a já ucítala jak moje prsty začínají roztávat.
"Víte, on Sirius nemá zrovna jednoduchej život." řekl po chvíli Hagrid když jsem mlčela a jen koukala na páru stoupající z mého hrnku.
"A kdo má?" odvětila jsem mu se svraštělým obočím.
"To máte pravdu, nic není černobílí že jo? Třeba vaše rodina, vy a vaši bratři jste opravdu hodní lidé, víte znal jsem vašeho otce, když tu studoval. Nebyl takový lidumil jako vy, myslím že ho změnila až vaše matka, za což jsem jí neskonale vděčný." podíval se na mě vážně a položil si ruce do klína.
"Těžko říct. Neznala jsem ho." zasmála jsem se nervozně. Moc se mi nelíbilo kam tento rozhovor směřoval, vlastně už jsem zůstávala v jeho srubu jen ze slušnosti.
"To je pravda." pokývl uznale hlavou, "Ale na tom nezáleží, chtěl jsem tím říct, že vás vychovali vaši rodiče opravdu dobře. Nikdy mi nešlo na mysl proč jste všichni skončili ve Zmijozelu, jste takový hodní a milí. Slušně vychovaní to jo, ale nikomu neděláte naschváli a nepovyšujete se nad ostatní jako, s prominutím slečno, ten váš namyšlený bratranec Lucius."
"Víte Hagride, to bude asi všechno jak říkáte, o výchově. Moji rodiče se k nám chovají jako ke svým dětem, ne potomkům kteří jednou jen zaujmou jejich místo. Lucius je vychováván v úplně jiném duchu, snaží se z něj udělat dokonalého aristokrata aby jednou zvládl reprezentovat rod se vší parádou." odpověděla jsem mu po chvíli přemýšlení.
"Jo jo a přesně v takové rodině vyrůstá i Sirius." odvětil Hagrid a uskrl si čaje. Zřejmě čekal že se na něj překvapeně podívám, ale já přece znala Blackovi moc dobře.
"Jenže on nechce bejt jako jeho bratr, váš bratranec, nebo jeho sestřenice a to je jeho největší problém. Když se dostal do Nebelvíru, byl blahem bez sebe, že se od nich odlišuje. A od té doby je skálopevně přesvědčený, že všichni kdo jsou ve Zmijozelu, jsou automaticky jako jeho rodina." dodal když jsem mu nic neodpovídala.
"Jenže zatím mi spíš přijde že se chová přesně jako oni." odvětila jsem mu já a pohladila Rokyho po hřbetě. Ten na mě vyplázl jazyk a olízl mi ruku.
"Nesmíte ho hned soudit tak přísně. Ten kluk si taky zažil svý."
"Víte Hagride, opravdu jsem ráda že jste mě pozval dál, a nechci znít nevychovaně, ale pokud jste to udělal jen proto abyste tu mohl obhajovat Blacka, za to co udělal, tak snad radši zase půjdu." podívala jsem se na něj s trochu naštvaným výrazem ve tváři.
"Ale ne slečno, to vůbec, kam byste chodila? Ještě jsem vám neukázal svůj záhonek s dýněmi, jsou moje chlouba!" usmál se na mě pyšně a vstal od stolu. Vstala jsem společně s ním a následovala ho za srub na jeho zahrádku. Ne že by mi dýně něco říkaly, ale stejně jsem mu je ze slušnosti pochválila. Po chvíli jsem mu začala pomáhat s jejich přesazování a když jsem se po třech hodinách vracela do hradu, byla jsem promrzlá na kost.
Ve společenské místnosti byla většina šestých a sedmých ročníků. Zašla jsem se do ložnice převléknout, vzala jsem si teplou mikinu kterou jsem na jaře ukořistila od jednoho ze svých krásnohůlských kamarádů, šedé tepláky a sešla zpátky do společenky.
"Ahoj." pozdravila jsem partu skládající se z mého dvojčete, jeho nejlepšího kamaráda, Sama, Mell a Christine, která semnou byla také na pokoji. Žádné další křeslo už nebylo volné, tak jsem si sedla na zem a opřela se zády o Samuelovi nohy. "Kdes byla tak dlouho?" zajímal se ihned můj starší bratr.
"Šla jsem se projít a cestou se seznámila s Hagridem, tak jsem mu pomáhala přesazovat ty jeho dýně." zasmála jsem se a pokrčila rameny.
"Jo, ten trouba je na ty dýně fakt hrozně pyšnej." přitakal Ben a začal se taky smát. "No jo, každej máme nějakej koníček že jo." odvětila jsem mu se smíchem.
"Měla jsi nám říct kam jdeš, měli jsme o tebe strach." podíval se na mě Max vyčítavě.
"Tak to se omlouvám, nevěděla jsem, že když budem chodit na společnou školu, znamená to, že budu věčně pod drobnohledem." ušklíbla jsem se na něj a on na mě chvíli jen zaraženě koukal. Pak potřásl hlavou a dál to nekomentoval. "Dělám si srandu." zasmála jsem se na něj a hodila po něm polštářek který se válel vedle mě na podlaze.
Začal se taky smát a ihned ho po mě mrskl zpátky. Do naší melé přestřelky se po chvíli přidal i Sam, který bez váhání hodil polštář po Mell. Ta se na něj škovovaně podívala ale po chvíli mu ho se stejnou vervou hodila do obličeje. Za chvíli lítaly polštářky ze všech stran. Všichni jsme se smáli a snažili se trefit ostatní na co nejlepší místo. Nikdo ovšem neměl na Chris, která v zápalu boje, bez míření, hodila polštářek přímo do kamen.
"To se ti povedlo Chris!" zasmála jsem se uznale, ona se tvářila tak nějak schlíple, za což schytala ránu dalším polštářkem. Na večeři jsme šli všichni ještě rozesmátí a v dobré náladě. Měla jsem fakt velkej hlad, protože k obědu jsem toho moc nesnědla, tak jsem si na talíř nandala doslova hody. Nejvíc sem ten večer snědla asi brokolicový polívky, jo a taky špaget s boloňskou omáčkou. Všichni okolo mě pomalu odcházeli do společenky, ale já dál jedla.
"No nic, taky půjdu. Ty se tu zřejmě budeš cpát dokud nepraskneš." zasmála se Mell a vstala od stolu.
"K tfohmu nhemhám dalekfo." odpověděla jsem jí s plnou pusou špaget a zamávala jí vidličkou. Ona nad tím jen mávla rukou a odešla pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama